American Beauty 3: The Sagittarian Girls

Jednou z nejdůležitějších přátel mojí mámy je J. Platí to už pěkných pár let někdy od doby, kdy ještě obě měly na hlavách ovečkovou trvalou a la 80. léta. A platí to, ačkoli žijí každá na jiné straně Atlantského oceánu. Pro mě byla do loňska jen jménem, jakousi hodnou starší paní, co žije sama jenom s velkým psem v domku u jedné menší rezervace. Občas se v okolí jejího domu našly medvědí stopy, takže se v naší rodině říkalo "dopis od té paní od medvědů".

Několik dnů u J. loni na jaře se ukázalo být pro mě velmi silným setkáním. Hned při prvním podání ruky jsem si musela poopravit své předporozumění ohledně "starších paní". Její pronikavě chytré a laskavě hnědé oči vypadají tak nějak plně; moudře a přitom mladě.

Životní příběh J., respektive to, co nám z něj poodkryla, je zvláštní, místy děsivý. Všichni z její původní rodiny krom ní samotné trpěli jednou vážnou duševní nemocí. Týkalo se to obou rodičů i obou starších sester. Pro ni to znamenalo nejen dělat zbytku rodiny hromosvod, ale také se prakticky od dětství do stáří muset neustále o někoho starat, aniž by si takové břemeno vybrala. Kvůli genetickému zatížení své rodiny se rozhodla vzdát se možnosti mít děti. Z decentní zmínky o před lety zesnulém manželovi mám smutný dojem, že ji považoval především za nosičku piva a jídla k televizi. Vlastně se jí vůbec nedivím, že po tom všem ráda žije sama. Konečně má svůj klid a svobodu.

Možná by někteří z vás po předchozích informacích očekávali dojímavý popis životem zlomené ženy, která už jen přežívá a dožívá a nad kterou nezbývá než uronit tichou slzičku soucitu. Jenomže J. je úplně jiná. "When I was fifty I decided to conquer all my fears." ...a tak mimo jiné v rámci strachu z výšek chodila kdesi v džungli po kanopách. Její krásný dům je po stropy plný vzpomínek na Afriku (a nespočet jiných zemí), skládaček puzzle s malebnými obrázky a hlavně je plný knih a knih a knih. Spousty skvěle vybraných románů a detektivek, z nichž ty přečtené štědře rozdává přátelům nejen z Evropy. A tak by šlo pokračovat: Třeba o jejích dobročinných aktivitách. Nebo jak dodnes úspěšně hraje vzrušující hru pro dospělé, které se říká americká burza. (Jeden by si myslel, že bez internetu to už nejde, ale to jsou ty iluze nás později narozených:-) Nebo jak téměř sesterský vztah má ke svému psovi - fence K., která se také zotavuje z týrání a působí překvapivě lidsky.

Když jsem pozorovala J., měla jsem často neodbytný pocit, že v ní vidím i kus sebe za pár desetiletí. A nebyl to vůbec nepříjemný pohled. Pozorovala jsem ji a vnitřně jsem věděla, že taky dokážu být taková. Že i pokud by mi nebylo dáno splnit si své klíčové sny a bolest mě spálila na popelavější popel, než si teď umím představit, vždycky ještě dovedu najít věci, které budu dělat vášnivě ráda, a lidi, pro které se dá žít. Mé základní životní štěstí nutně nezávisí na žádném konkrétním cíli nebo snu, protože je to víc postoj než cokoli jiného.

Někde jsem četla, že my pošetilí střelci jsme přes všechny velké krize celkově nejšťastnějším znamením zvěrokruhu. Vždy znovu namíříme své šípy k nebi. Nemusíte věřit na astrologii, nicméně u J. a u mě to funguje. Mít nadání vychutnat si radost a štěstí, tomu říkám Dar. Zkusím si z té vlohy postupně vypěstovat talent:-)

Během jedné z našich venkovských dámských jízd po vzoru Thelmy a Louisy nám za volantem sedící J. prozradila jednu takovou novinku, se kterou se právě učí žít; že má rakovinu. V jejím podání to neznělo jako fatální a konečná rána, spíš jako tíže, kterou je potřeba se naučit nést, srovnat se s její přítomností. Při každém telefonátu teď mojí mámě důrazně opakuje, aby se víc šetřila, protože ona, J., má rakovinu ze stresu a to se její milé druhé J. nesmí v žádném případě stát. Jsme proklatě daleko, a tak jí aspoň píšeme, že ji máme rády a ať se nevzdává. A hýčkáme si naději, že po vší chemoterapii letos na jaře bude moct přiletět. Anebo příští rok.

(Always look on the bright side of life. (Zdravím ... ))