Dobrá přání aneb Jak nás přestávají rozčilovat zprávy

Od mnoha lidí slýchám, že zpravodajství už moc nesledují, je to prý jenom zbytečné rozčilování. Každý má svobodu dělat se svým časem, co uzná za vhodné. Ovšem s tvrzením o „zbytečném rozčilování“ nesouhlasím. Přehled o dění ve světě kolem nás považuji za něco velice užitečného, protože naše představy o fungování světa významně ovlivňují naše každodenní rozhodování, co dělat a co nedělat. A pokud jde o rozčilování, samotné vypnutí televize v době zpráv nás přece dlouhodobě nezachrání. Člověk, který má tendenci „se zavzdušňovat“, nebo „mít depku“ si stejně nakonec najde jiné důvody. Naopak je možné žít šťastně, aniž bychom se vyhýbali nešťastným zprávám. Je to otázka změny přístupu.

Možná to taky znáte a pokud ne, tím lépe. Pamatuji se, že ještě před pár lety ve mně pouhý pohled na billboard s obřím obličejem třeba Jiřího Paroubka či Davida Ratha okamžitě probouzel nepříjemný pocit, který by se dal zařadit někam mezi znechucení a vztek. Když pozoruju lidi okolo, vidím, že mnoho z nich také má svou skupinku politiků a jiných neoblíbenců z řad veřejných osob, kteří pro mé známé fungují jako okamžitý spouštěč odporu a hněvu v mysli. Mnoho lidí má silnou averzi k Václavu Klausovi a/nebo Miloši Zemanovi, ale někdo třeba i ke Karlu Schwarzenbergovi. Mnozí se v duchu i nahlas pohoršujeme a rozčilujeme nad těmi "(doplňte si hanlivé označení neoblíbených politiků v kalibru dle vašeho vkusu)". Když se jedná o politiky, bývají někdy i celkem kultivovaní lidé ochotní šířit pomluvy hrubého zrna a praktikovat presumpci viny.

Každopádně si troufám tvrdit, že je možné fungovat i jinak, a to nejen pro flegmatiky. Poslední dobou jsem si k vlastnímu překvapení všimla, že politici mě skoro vůbec nerozčilují. Nerozčilují mě, když jejich názory považuju za hloupé a ani tehdy, když jim procházejí různé podvody a podobné trapnosti. Před volbami jsem na procházce viděla auto vyzdobené tváří a slogany jednoho kandidáta, kterého jsem rozhodně volit nechtěla. Vidím jeho dřív tak odporný výraz a... nic. Je to pro mě prostě taky člověk.

Kromě politiky mě často vyváděly z míry události, které zahrnují krutost a násilí. Situace obětí a jejich rodin mi často přišla tak bolestná a zoufalá, že jsem si s těmito pocity nevěděla rady. Připadalo mi tak strašné, co jsou lidé schopni jeden druhému udělat, že jsem mnohdy ještě i po zprávách zůstala deprimovaná. Někdo si přesně takto představuje soucit; jako pocit a mluvení o tom, že je nám někoho líto. Jenomže naše lítost nikomu nepomáhá a ještě k tomu i nás samotné strhává do nešťastného rozpoložení. Takže místo toho, aby do světa přinesla víc štěstí, spíš ho ubírá.

Stejně jako výše zmíněný "spravedlivý" hněv, tak i nezdravá lítostivost nad příběhy lidského utrpení pomalu začíná z mého života záhadně mizet. Samozřejmě je problematické hádat, díky čemu se lidé mění. Mám ovšem silné podezření na některé příčiny oné příjemné změny mých automatických reakcí. Mohou jimi být nové návyky, které jsem si v posledních letech vytvořila. Chtěla bych vám tu popsat jeden z těchto návyků, protože je to něco, co si můžete snadno vyzkoušet, když budete mít chuť. Jedná se o návyk dělat dobrá přání.

Například během zmíněného sledování zpráv jde téměř vždy o situaci, která se týká nějakých lidí, případně zvířat. Každá zpráva nám tedy do vědomé mysli přináší připomínku nějakých jedinců a skupin. Nic nám nebrání spojit pomyšlení na druhé s tím, že jim v duchu stručně popřejeme něco dobrého. Když čteme o řádění hurikánu, můžeme přát štěstí všem, koho nějak postihnul. Když slyšíme o násilnostech, můžeme udělat přání pro zůčastněné, aby netrpěli, ani nebyli zdrojem utrpení. Často je situace, o které se mluví, natolik zamotaná, že si vůbec nejsem jistá, jaký další vývoj je vlastně pro zúčastněné nejlepší. V takovém případě se nabízejí obecná přání, která počítají s omezeností našeho současného porozumění světu. Základní a nejznámější z nich je "Ať jsou všichni šťastní." V tomto duchu si třeba kolem voleb nepřeji vítězství svého kandidáta, ale raději dělám přání, ať se celá situace vyvíjí tak, jak to bude nejlepší pro všechny v dlouhodobém horizontu.

Na podněty k dělání dobrých přání můžete narazit u řady autorů z různých tradic. Já jsem za přesvědčivou inspiraci v tomto směru vděčná především buddhistickým učitelům. Tento text ovšem nemá představit buddhistická učení, k tomu ani nejsem vhodný člověk, ale dělání dobrých přání jako takové. Tato jednoduchá technika má potenciál obohatit běžný den i pro člověka, kterému se z jakéhokoli důvodu příčí představa dělat něco "východního" či "náboženského". Buddhisté si nenárokují žádný patent na dobrá přání a na rozdíl od manter či vyobrazení buddhů není na přáních ani na první povrchní pohled nic exotického. Jedná se o nápad objevitelný kýmkoli, pochopitelný kýmkoli a užitečný pro kohokoli.

Konečně si myslím, že dobrá přání mohou být prostým a účinným antidotem i proti třetí problematické reakci na zprávy, kterou je příslovečná pštrosí politika. Když udělám pro lidi na druhém konci světa dobré přání, nemohu jejich situaci jednoduše ignorovat jako zase jen další válku, zase jen další z mnoha přírodních katastrof apod. Přání mi připomínají, že každá taková situace se týká konkrétních lidí, pro které může být bolestně skutečná a kteří si tak jako my tady přejí být šťastní a svobodní. Přirozeně potom inklinuji k tomu pokoušet se být nějak užitečná pro ostatní i na úrovni jednání.
Jak jinak zakončit text o dobrých přáních než přáním: Ať se všechno děje nejlepším možným způsobem pro dobro všech.
------
Dodatek: VARIANTY DOBRÝCH PŘÁNÍ

Když ne často, co třeba občas
Nikde není psáno, že pokud se rozhodnete vyzkoušet dobrá přání, musíte je dělat pravidelně. Mezi nikdy a neustále existuje nekonečně mnoho variant, jak často a ve kterých situacích dobrá přání dělat.

Když ne všem, co třeba alespoň někomu
Jsem přesvědčená, že přát dobré věci úplně všem má obrovskou sílu, je to královská cesta. Pro mnoho lidí je však představa, že by mohli přát něco dobrého třeba masovému vrahovi, příliš nová a šokující. Napadá mě, že může být přesto užitečné, když takoví lidé udělají přání alespoň pro oběti a jejich rodiny. Už to samo orientuje mysl posluchačů negativních zpráv na něco pozitivního. Třeba časem přidají i dobrá přání pro násilníky. Vrahům a teroristům můžeme přát třeba to, aby se stali tak šťastnými lidmi, že už nebudou potřebovat nikomu ubližovat.

Pokud se rozhodnete dělat přání pro všechny, možná stojí za úvahu i formulace v 1. osobě množného čísla. České formulace jako „Kéž jsou všechny bytosti šťastné“ či „Ať jsou všichni šťastní“, jsou totiž z gramatického hlediska přáním pro „ně“, nikoli pro „nás“. Místo toho je možné říkat „Ať jsme všichni šťastní“. Podobný způsob uvažování může být užitečný zejména pokud, tak jako já, potřebujete ještě trochu zapracovat na rozpouštění odporu ke své vlastní osobě. Přáním ve formě „my“ se zahrnujeme mezi všechny ty, komu přejeme něco dobrého, aniž bychom si při tom pěstovali nějakou výlučnost a posilovali ego. Chováme se k sobě prostě jako k součásti obrovského celku, který je v pořádku.

Někomu může připadat podivné přát něco všem "bytostem", nebo "živým tvorům". V tom případě se nabízí udělat to samé přání alespoň pro lidi.

Když ne přání, co třeba modlitby
Myslím, že myšlenka přát lidem v běžných situacích dobré věci by pro někoho mohla být bez problému slučitelná i s vírou v Boha. Výše uvedené nápady se dají pojmout i jako střelné modlitby, prosby k Bohu. Opět si můžete najít takovou formulaci, jaké důvěřujete a přijde vám přirozená.

Když ne vážně, co třeba nevážně
Jeden můj kamarád má moc pěknou hlášku, kterou občas v roli řidiče komentuje chování jiných účastníků silničního provozu: „Pane Bože, prosím odpusť tomuto kreténovi, neboť si neuvědomuje, co činí.“ Dobrá přání jistě nejsou svatá kráva, a proto když vám něco přijde přehnaně patetické, můžete formulovat přání tak, aby vám „šla do pusy“ a bavila vás. Nenavádím vás, abyste přáli štěstí zrovna „kreténům“, ale jistě máte svůj oblíbený styl humoru i vyjadřování vůbec a nějak si tvořivě poradíte.

Když ne v duchu, co třeba nahlas
Dobrá přání se samozřejmě dají dělat nejen kolem zpráv o událostech, ale v podstatě v jakékoli situaci. Můžeme je dělat nejen v duchu, ale i výslovně. Můžeme lidem kolem nás v rozhovorech a emailech přát dobré věci častěji, než vyžaduje bonton. Tohle je příležitost i pro některé mé přírodovědně orientované přátele, kteří v žádném případě nevěří, že by mělo smysl dělat něco „sám pro sebe“ v duchu. Nicméně si myslím, že změna našich myšlenek praktické dopady skutečně má. Tak jako ve známém efektu motýlích křídel se všechno, co si myslíme, promítá do našich slov a činů a odtud se to šíří dál k ostatním. Každé dobré přání tedy nějak mění svět, jakkoli to může být na počátku změna v mikroskopickém měřítku.

Kdybys mě miloval jen za poledne

Kdybys mě miloval jen horkým dechem,
zbytek mé duše by se na nás smutně díval za oknem.
Kdybys mě miloval jen pravým uchem,
asi bys slýchával mnohem méně než polovinu hlasu.
Kdybys mě miloval jen horními zuby,
asi bych si potají vytrhla některé vlasy, ale to bys nevěděl.
Kdybys mě miloval jen za poledne,
asi bych před půlnocí začala brát prášek značky Rána z milosti.
Kdybys mě miloval jen pro mou bolest,
jen pro svou hrdost bych odešla i s ní.
Kdybys mě miloval jen pro mou krásu,
připadala bych si najednou podivně ošklivá.

Kdybys mi neříkal má milá Kdyby,
možná bych pod svým pravým jménem
mnohem radši začala psát
něco zcela nepůvodního
a v próze.

Jedna z nejkrásnějších básní, co znám

Emily Dickinson, č. 480, v překladu Jiřího Šlédra

Říct "proč Vás miluji?"
Že snad - 
to vítr nechce od trávy
slyšet, proč, když ji pozdraví,
nemůže klidně stát.

Protože ví - a
Vy snad ne -
my nevíme -
nám postačí
moudrost, že to tak je.

To blesk se oka netáže,
proč se vždy před ním uzavře,
protože ví, že nemluví -
a důvod, jejž řeč
nepoví,
nejvýše cení citliví.

Ranní zář, pane, zbožňuji -
že vidím - jen pro samu ji.
Proto Vás
miluji.

Plnost si nežádá

Až vyrostu a budu veliká
chci být zcela plnou nádobou
s neznámými zdroji
pod tajuplným bezednem
a vše, co přetéká, pochytat do studánek a do krmelců.
Protože plnost si nežádá nic,
ani odpověď.

Pro Tebe budu milou možností,
bezpodmínečně nepovinným předmětem.
Protože plnost si nežádá
ani to pohlazení po vlasech.

Prosolený sníh

Každé ráno znovu odpouštím
své hráze,
aby se milostiplná řeka
mohla prohnat krajinou.

Odnáší pošlapaný prosolený sníh
pryč ze spánků
a bourá
i dnešní noci postavené
vězení pro dlužníky.
Z každého otisku jí stačí první daň.

Budeme žít pár ročních období
až do dne,
kdy zapomeneme příjmení 
i křestní jméno zimy.
A tu zlehounka
a zcela bez varování
napadne nový
neporaněný sníh. 

Dvousečnost

Nad hlavou už mi nevisí.

Mhouřím oči a odhodlaně mečem přetínám

první, druhou a každou vrstvu růžového slizu.

Odkrývám provázky lepšího světla.

Jen jsem se ošklivě pořezala.

Ale ten meč se nedal sundat z nebe jinak než za ostří.

Takové tedy je brát věci do vlastních rukou.

Moje malá vzpomínka na Ivana Medka

Když jsem si dnes přečetla, že zemřel Ivan Medek, připomnělo mi to moje jediné kratičké setkání s tímto obdivuhodným člověkem.

Bylo to před několika lety, měli jsme ho pozvaného na seminář a já jsem se mu jako organizátorka věnovala při čekání na jeho část. Už si nevybavím přesně obsah toho rozhovoru, ale stále si pamatuju svůj milý šok z toho, jak pan Medek nenápadně a přirozeně stáčel řeč na mě. Ptal se, co studuju, v čem přesně ten obor spočívá atd. Absurditu této situace si plně uvědomí jenom ten, kdo trochu tuší fakta o životě Ivana Medka (ostatní si je jistě dokáží najít). Byl to člověk, který by vám mohl o sobě vykládat hodiny a hodiny a pořád by to bylo strhující. Ale jemu zřejmě přišlo smysluplnější dozvědět se něco o těch okolo, byť neznámých a nevýznamných mladých lidech.

Ivan Medek je pro mnoho lidí jedním ze zosobnění Hlasu Ameriky a tedy boje za svobodu. Pro mě se skrze tuto banální situaci stal živým symbolem pokory, nebo přesněji schopnosti vidět za úroveň vlastního nosu. Teď už tedy živý není. Přeji jeho duši klid, ať je to dál jakkoli.