Kdybys mě miloval jen za poledne

Kdybys mě miloval jen horkým dechem,
zbytek mé duše by se na nás smutně díval za oknem.
Kdybys mě miloval jen pravým uchem,
asi bys slýchával mnohem méně než polovinu hlasu.
Kdybys mě miloval jen horními zuby,
asi bych si potají vytrhla některé vlasy, ale to bys nevěděl.
Kdybys mě miloval jen za poledne,
asi bych před půlnocí začala brát prášek značky Rána z milosti.
Kdybys mě miloval jen pro mou bolest,
jen pro svou hrdost bych odešla i s ní.
Kdybys mě miloval jen pro mou krásu,
připadala bych si najednou podivně ošklivá.

Kdybys mi neříkal má milá Kdyby,
možná bych pod svým pravým jménem
mnohem radši začala psát
něco zcela nepůvodního
a v próze.

Jedna z nejkrásnějších básní, co znám

Emily Dickinson, č. 480, v překladu Jiřího Šlédra

Říct "proč Vás miluji?"
Že snad - 
to vítr nechce od trávy
slyšet, proč, když ji pozdraví,
nemůže klidně stát.

Protože ví - a
Vy snad ne -
my nevíme -
nám postačí
moudrost, že to tak je.

To blesk se oka netáže,
proč se vždy před ním uzavře,
protože ví, že nemluví -
a důvod, jejž řeč
nepoví,
nejvýše cení citliví.

Ranní zář, pane, zbožňuji -
že vidím - jen pro samu ji.
Proto Vás
miluji.

Plnost si nežádá

Až vyrostu a budu veliká
chci být zcela plnou nádobou
s neznámými zdroji
pod tajuplným bezednem
a vše, co přetéká, pochytat do studánek a do krmelců.
Protože plnost si nežádá nic,
ani odpověď.

Pro Tebe budu milou možností,
bezpodmínečně nepovinným předmětem.
Protože plnost si nežádá
ani to pohlazení po vlasech.