O jednom nešťastném manželství

Příběh o tom, proč vracím svůj skautský slibový odznak.

Že o manželství bych psát neměla, poněvadž nemám tušení, jaké to je být manželkou? Ale kdeže. Mám za sebou třináctileté nešťastné manželství s Junákem – svazem skautů a skautek.

Věrnost a oddanost jsem Junákovi slavnostně slíbila v moudrém věku jedenácti let. Vlastně ještě dřív, v devíti letech jsem se s ním nechala „zasnoubit“, stala se světluškou. Nevybrali mi ho rodiče, naopak jsem si ten sňatek skoro vyprosila. V jeho inzerátu totiž stálo, že je vždy pravdomluvný, věrný a oddaný, prospěšný a pomáhá druhým, přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem mnoha, zdvořilý, ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských, poslušný několika autorit současně, hospodárný a u toho všeho se ještě vydrží vesele usmívat. Úroveň jeho duševní hygieny je prý oslnivá. Nejenže vždy čistě jedná a mluví, ale ani ho nenapadají špinavé myšlenky. Pro mé malé dobré srdéčko to byl, citujme Oscara Wilda, přímo ideální manžel. Považovala jsem za velkou čest smět slíbit, že se (jak dovedu nejlépe) vynasnažím být jako on, řídit se jeho zákonem a jeho hodnotám sloužit věrně v každé době.

A tak jsem sloužila. Abych Junáku nekřivdila, ukázal mi mnoho dobrých hodnot, ke kterým se i nyní hlásím. Během života s ním jsem už dávno zapomněla, co přesně je obsahem slova nuda. Poznala jsem s ním desítky inspirativních lidí a navázala cenná přátelství, z nichž většina, jak doufám, ustojí i tento nepříjemný text. Taktéž mu vděčím za chvíle nefalšované radosti a romantiky u mnoha ohňů a nejen u nich. Romantiku, tu on opravdu umí. Omotal si mě kolem prstu.

Zaplatila jsem ale kruté daně. Od dvanácti do dvaadvaceti let jsem si soustavně nakládala větší břemena, než má páteř (někdy i ta doslovná, ale vždy ta obrazná) mohla přirozeně zvládat. Zároveň jsem se snažila dostát skautskému přísloví „Své břímě si nes sám.“ Paradoxně systém, který měl zaručit, že ze mě nevyroste bezpáteřní člověk, dosáhl toho, že má páteř (kterou jsem mimochodem už od narození měla) byla přetížena a často bolí.

Já jsem se pochopitelně i „flákala“ a jenom tak se z něčeho radovala, to já umím. Jenomže to jsme třeba na táboře s pár dalšími rovery seděli ve volnu na trávě, hráli na kytary a smáli se, když v tom přišla tehdejší vůdkyně s vážnou tváří a s tím, jak je možné, že se tu bavíme, když ještě není hotová tahle a tamta naprosto nezbytná táborová stavba. „Dokud není všechna práce hotová, starší nemají žádné volno.“ (Hm. My, kdo máme workoholické tatínky, známe jedno dobře zamlčované tajemství; že práci lze najít vždy a všude a v libovolném množství.) Prosím, nesnažte se vše svést na špatný přístup naší vůdkyně, izolovaný případ. Myslím, že její výrok je těžké jí zazlívat, když si uvědomíme, že jde o poměrně logickou aplikaci skautského slibu a zákona do praxe. Postupně jsem ze skautské výchovy přešla na skautskou sebevýchovu a takovou „vůdkyni“ si vypěstovala i v mozku. Stála mi, jak se říká, „za zadkem“, ať jsem odpočívala na jakékoli trávě tohoto světa.

Trvalo mi velmi dlouho, než jsem si přiznala, že můj (v myšlení čistý) manžel na mně i mnoha jiných soustavně praktikuje domácí násilí v méně nápadné formě, psychické. Jeho oblíbeným mučícím nástrojem bylo citové vydírání. „Proč nejedeš na výpravu?“ Pokud jsem místo výpravy plnila povinnosti vlastní, dělala něco pro lidi, jejich cenné výtvory či přírodu, bylo svědomí ještě jakž takž usmířeno. Ale co když prostě nechci jet na výpravu? To by bylo strašné – vždyť to de facto znamená, že ten víkend nechci sloužit Nejvyšší Pravdě a Lásce. A tak jsem se některé roky na tábor vůbec netěšila a kolikrát počítala dny do konce, ale byla tam, protože jinak bych si připadala líná a sobecká. Později jsem se na konci skautských megaakcí, které jsem organizovala, už jen třásla vyčerpáním a neměla chuť ani sílu tancovat na vlastním plese. A při tom všem jsem si často připadala, že svět zachraňuji málo obětavě. Syndrom vyhoření? Když jsem o něm před pár lety četla poprvé, měla jsem ho už v menší verzi několikrát prožitý, a to je mi teprve 22 let.

Nabízí se záhada. Jak to neustálé plnění člověkem nesplnitelného slibu zvládají mí bratři a sestry okolo? Jak je možné, že většina není tak zničená, jako já? Dnes už tuším, že někteří vše zvládají hravě díky nikdy nevyslovenému heslu: „Aby se skautský zákon nažral, ale já zůstal/a celý/celá.“ Nezbývá mi, než na tomto místě citovat trefný verš z písně Lucky Vondráčkové: „Jenže jáá v kejklích se nevyznááám.“

S poctivostí prý dojdeš nejdál, snad je to pravda. S poctivou snahou žít podle skautského a jiných ideálů jsem skutečně došla nejdál. Podvědomě jsem došla k tomu, že jsem úplně neschopná, líná a odporná a nezasloužím si být. Ale zabít se v žádném případě nesmím, tím bych velmi poranila své blízké, vzala jim kus naděje. Ale nemohu být. Ale nebýt nesmím. Ale nemohu být, ale nebýt nesmím, ale nemohu být, ale nebýt nesmím, ale nemohu být...

Jako mnoho jiných zoufalých manželek jsem skončila na psychiatrii. Když ze mě lék uvolnil největší neklid, pustila jsem se do přehodnocování svého života. A konečně mi svitlo, že k té nejpodstatnější změně nepotřebuji čekat na psychoterapeutické rozhovory. Už vím, kde je pes zakopán. Nejhlubším zdrojem mých problémů bylo právě to, co jsem celý život považovala za nejlepší, za nedílnou součást své identity. Ani nevím kolik let mi nad postelí visí krásně zarámovaný Junácký slib a Skautský zákon. Dárek od mého milovaného dědy, který už nežije a podle kterého se právem jmenuje jedno moravské skautské středisko. Dárek od člověka, kvůli kterému jsem pyšná na své příjmení. Musela jsem se pořádně zhluboka nadechnout, abych tak silně citově zabarvenou věc dokázala sundat ze své stěny. Ale udělala jsem to. Další nádech - - a zříkám se jí veřejně. Zároveň se omlouvám všem těm, které jsem k životu podle slibu a zákona vedla a případně je také nějak citově vydírala. Ať už vědomě, nebo v jednom z těch dobrých úmyslů, kterými bývají dlážděny nedobré cesty.

Od té doby, co nejsem skautkou, tančím a chovám se spontánněji, svým způsobem. Dobré skutky dělám, když chci, a je to kupodivu častější úkaz než když jsem je měla dělat „v každé době“.