Povídka pro silné žaludky
Nedávno jsem darovala půl litru krve.
„Krígl“ krve. To je velmi rozumné množství k darování. Je to tolik, že se s tím dají zachraňovat životy, ale zároveň tolik, že i dárce, který tak tak splňuje minimální váhu, může ve dnech následujících po odběru vcelku normálně fungovat. A za pár měsíců, ne-li týdnů si tělo krev v pohodě vyrobí znovu. Jsme chodící továrny na krev.
Když přijdete na transfúzku, musíte nejdřív odškrtat takový legrační dotazník, kde se vás zeptají na všechno od toho, jestli jste za poslední měsíc vzali paralen, po nemoc šílených krav. Výhodou zmíněného papírování a následující lékařské prohlídky je, že když už vás nechají projít až na samotný sál, cítíte se jako neuvěřitelně zdraví lidé, málem vyvolení pro dárcovství. Obzvláště, pokud jste už někdy zažili odmítnutí, třeba pro nedostatek železa. Zkrátka máte ohromnou radost, že zrovna vy smíte darovat krev. Vážíte si toho. Sledovat konzervu, jak se plní mou krví, mi nedělá zle. Naopak, patří to v mém životě mezi okamžiky čistého tichého štěstí. A je mi úplně ukradené, že pak ještě několik dnů cítím, že v mém těle cosi chybí. Stojí to přece za to!
Tentokrát jsem měla železa v krvi dost, odběr byl realizován. Vyšla jsem z transfúzní stanice a vznášela asi tak dvacet čísel nad chodníkem, když najednou se za mnou ozvalo: „Počkejte, slečno, stůjte, něco jste si tu zapomněla.“ Byl to hlas sestřičky, která mi odběr prováděla. Dopodpatkovala ke mně a do rukou mi vtiskla konzervu s mou krví.
Byla jsem v takovém šoku, že jsem nejdřív ani nemohla mluvit. Sestřička mě chvíli provinile pozorovala, potom nasadila smutný, strašně „chápavý“ úsměv a oslovila mě opatrným hlasem, co se používá na věty typu „Máte rakovinu“. Řekla „Velmi si vážíme, že jste byla naší pravidelnou bezplatnou dárkyní.“ „Byla?! Copak už nejsem?“ Sestřička mi honem zase skočila do řeči. „Je to od vás moc šlechetné. Ovšem v poslední době jsme vaši krev jaksi, ehm, nevyužívali. Máme totiž takové tušení, že ta prvodárkyně, co dnes stála ve frontě za vámi, bude mít mnohem vhodnější krevní skupinu pro naše příjemce.“ „Ale… Ale jak to můžete vědět, vždyť jste jí ještě ani neodebrali vzorky. A mně vyšetřující lékařka pokaždé chválí, jak mám „krásný krevní obraz“. A moment, vždyť B- jste celé roky mívali nedostatek. Vždyť mi pravidelně každé léto v době dovolených voláte, abych přišla k odběru dřív, že vám chybí má krevní skupina, že potřebujete moji krev!“ Sestřička stále chápavě přikyvovala. Už zoufale se ptám: „Mohu mluvit s lékařkou, nebo raději rovnou s příjemcem? Mám přece právo na informaci o tom, co se dělo s mou krvi!“ „Lituji, to je vyloučeno. Děkujeme za váš čas a vaši krev. Nashledanou, přeji hezký den.“ Začala zavírat skleněné dveře. Ještě jednou je pootevřela a dodala: „Abych byla přesnější: Sbohem. Už nemusíte chodit.“ Volala jsem za ní „To jste si to nemohli rozmyslet už před odběrem? Já si tu krev teď už nemůžu vzít zpátky!“ Bouchala jsem na skleněné dveře. Kolemjdoucí na mě při tom nejspíš pobaveně civěli, protože když jsem se otočila, dívali se jinam až příliš okatě. To bylo ale to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo.
Celá záležitost mě svou nečekaností tak uzemnila, že jsem seděla na obrubníku a nevěřícně zírala na tu amorfní červenou věc v mé ruce. Prostě sedíte, čumíte a nechápete. Víte, že máte kam jít, ale nechcete. V téhle transfúzce na vás bývali moc milí. Dobře víte, že ono čisté tiché štěstí dokážete najít i na úplně jiných místech, než jsou transfúzní stanice, daleko od nemocničních sálů. Jenomže co s tou obří nadutou rudou měňavkou? Je to vaše krev a přitom už to není vaše krev, darovali jste ji.
Pak si konečně přiznáte, že tady před transfúzkou nemůžete dřepět donekonečna. Že by vás nějací nemocniční zřízenci vyvedli z areálu, nebo rovnou zavedli do toho pavilónu, kam už dávno patříte, je sice nepravděpodobné, ale co by si pomysleli lidi, že? Ze zadní kapsy vyhrabete vůli odlepit zadnici od obrubníku a nejistým krokem se vydáte na cestu. Kam, to si budete muset rozmyslet až za chůze. Prozatím dá dost práce tvářit se, že ten předmět ve vaší levé ruce je úplně normální kabelka.
„No doma za vitrínku si vrácenou krev přece nedám.“ nasadila jsem si sama pro sebe obrannou sarkastickou masku. „Musím být kreativní, doba si to žádá. Co kdybych tu věc zkusila vypít? Co s tím zalít kytky? No jo, bylo by po kytkách. Vrátit se zpátky, hodit jim to dovnitř oknem a utéct asi taky není dobrý nápad. Nehodilo by se to někomu aspoň pro psy nebo pro prasata? Taky bych s tím mohla namalovat nějaký fakt morbidní obraz. Fůůůůj!
A co prostě najít jinou transfúzní stanici? To by bylo, aby někde moje bé mínus nepotřebovali! Nebo by ji aspoň mohli transfúzí vpravit zpátky do mého těla, aby bylo všechno jako před tím, jako kdyby se nic nestalo. To je ono!“ Moje nervová soustava se nastartovala k běhu. Ale zase jsem ji zarazila, protože nešlo nevidět tu smutnou pravdu, že i kdybych běžela o život jako ta Lola a zaplatila si nejrychlejší vlak do jiného města, že i kdybych ukradla motorku a nějakým zázrakem na ní hned uměla jezdit, než se dostanu k jiné otevřené transfúzní stanici, tahle krev už bude nenávratně zkažená a pro příjemce nebezpečná. Moje továrna musí vyrobit novou krev, ato počká.
Neznám, a taky chvála Bohu že neznám, v životě odpornější pocit, než vyhazovat do popelnice na směsný odpad (děti často trefně připisují háček nad druhé s) konzervu své vlastní krve. To chce opravdu hodně silný žaludek.
Já silný žaludek nemám. A tak jsem svou krev ze směšného odpadu zase vyhrabala a pohřbila ji (když nebyl nikdo na dohled) u babičky na zahradě, podobně jako rodiče kdysi důstojně pochovali našeho džungarského křečíka.
Nedávno jsem darovala půl litru krve.
„Krígl“ krve. To je velmi rozumné množství k darování. Je to tolik, že se s tím dají zachraňovat životy, ale zároveň tolik, že i dárce, který tak tak splňuje minimální váhu, může ve dnech následujících po odběru vcelku normálně fungovat. A za pár měsíců, ne-li týdnů si tělo krev v pohodě vyrobí znovu. Jsme chodící továrny na krev.
Když přijdete na transfúzku, musíte nejdřív odškrtat takový legrační dotazník, kde se vás zeptají na všechno od toho, jestli jste za poslední měsíc vzali paralen, po nemoc šílených krav. Výhodou zmíněného papírování a následující lékařské prohlídky je, že když už vás nechají projít až na samotný sál, cítíte se jako neuvěřitelně zdraví lidé, málem vyvolení pro dárcovství. Obzvláště, pokud jste už někdy zažili odmítnutí, třeba pro nedostatek železa. Zkrátka máte ohromnou radost, že zrovna vy smíte darovat krev. Vážíte si toho. Sledovat konzervu, jak se plní mou krví, mi nedělá zle. Naopak, patří to v mém životě mezi okamžiky čistého tichého štěstí. A je mi úplně ukradené, že pak ještě několik dnů cítím, že v mém těle cosi chybí. Stojí to přece za to!
Tentokrát jsem měla železa v krvi dost, odběr byl realizován. Vyšla jsem z transfúzní stanice a vznášela asi tak dvacet čísel nad chodníkem, když najednou se za mnou ozvalo: „Počkejte, slečno, stůjte, něco jste si tu zapomněla.“ Byl to hlas sestřičky, která mi odběr prováděla. Dopodpatkovala ke mně a do rukou mi vtiskla konzervu s mou krví.
Byla jsem v takovém šoku, že jsem nejdřív ani nemohla mluvit. Sestřička mě chvíli provinile pozorovala, potom nasadila smutný, strašně „chápavý“ úsměv a oslovila mě opatrným hlasem, co se používá na věty typu „Máte rakovinu“. Řekla „Velmi si vážíme, že jste byla naší pravidelnou bezplatnou dárkyní.“ „Byla?! Copak už nejsem?“ Sestřička mi honem zase skočila do řeči. „Je to od vás moc šlechetné. Ovšem v poslední době jsme vaši krev jaksi, ehm, nevyužívali. Máme totiž takové tušení, že ta prvodárkyně, co dnes stála ve frontě za vámi, bude mít mnohem vhodnější krevní skupinu pro naše příjemce.“ „Ale… Ale jak to můžete vědět, vždyť jste jí ještě ani neodebrali vzorky. A mně vyšetřující lékařka pokaždé chválí, jak mám „krásný krevní obraz“. A moment, vždyť B- jste celé roky mívali nedostatek. Vždyť mi pravidelně každé léto v době dovolených voláte, abych přišla k odběru dřív, že vám chybí má krevní skupina, že potřebujete moji krev!“ Sestřička stále chápavě přikyvovala. Už zoufale se ptám: „Mohu mluvit s lékařkou, nebo raději rovnou s příjemcem? Mám přece právo na informaci o tom, co se dělo s mou krvi!“ „Lituji, to je vyloučeno. Děkujeme za váš čas a vaši krev. Nashledanou, přeji hezký den.“ Začala zavírat skleněné dveře. Ještě jednou je pootevřela a dodala: „Abych byla přesnější: Sbohem. Už nemusíte chodit.“ Volala jsem za ní „To jste si to nemohli rozmyslet už před odběrem? Já si tu krev teď už nemůžu vzít zpátky!“ Bouchala jsem na skleněné dveře. Kolemjdoucí na mě při tom nejspíš pobaveně civěli, protože když jsem se otočila, dívali se jinam až příliš okatě. To bylo ale to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo.
Celá záležitost mě svou nečekaností tak uzemnila, že jsem seděla na obrubníku a nevěřícně zírala na tu amorfní červenou věc v mé ruce. Prostě sedíte, čumíte a nechápete. Víte, že máte kam jít, ale nechcete. V téhle transfúzce na vás bývali moc milí. Dobře víte, že ono čisté tiché štěstí dokážete najít i na úplně jiných místech, než jsou transfúzní stanice, daleko od nemocničních sálů. Jenomže co s tou obří nadutou rudou měňavkou? Je to vaše krev a přitom už to není vaše krev, darovali jste ji.
Pak si konečně přiznáte, že tady před transfúzkou nemůžete dřepět donekonečna. Že by vás nějací nemocniční zřízenci vyvedli z areálu, nebo rovnou zavedli do toho pavilónu, kam už dávno patříte, je sice nepravděpodobné, ale co by si pomysleli lidi, že? Ze zadní kapsy vyhrabete vůli odlepit zadnici od obrubníku a nejistým krokem se vydáte na cestu. Kam, to si budete muset rozmyslet až za chůze. Prozatím dá dost práce tvářit se, že ten předmět ve vaší levé ruce je úplně normální kabelka.
„No doma za vitrínku si vrácenou krev přece nedám.“ nasadila jsem si sama pro sebe obrannou sarkastickou masku. „Musím být kreativní, doba si to žádá. Co kdybych tu věc zkusila vypít? Co s tím zalít kytky? No jo, bylo by po kytkách. Vrátit se zpátky, hodit jim to dovnitř oknem a utéct asi taky není dobrý nápad. Nehodilo by se to někomu aspoň pro psy nebo pro prasata? Taky bych s tím mohla namalovat nějaký fakt morbidní obraz. Fůůůůj!
A co prostě najít jinou transfúzní stanici? To by bylo, aby někde moje bé mínus nepotřebovali! Nebo by ji aspoň mohli transfúzí vpravit zpátky do mého těla, aby bylo všechno jako před tím, jako kdyby se nic nestalo. To je ono!“ Moje nervová soustava se nastartovala k běhu. Ale zase jsem ji zarazila, protože nešlo nevidět tu smutnou pravdu, že i kdybych běžela o život jako ta Lola a zaplatila si nejrychlejší vlak do jiného města, že i kdybych ukradla motorku a nějakým zázrakem na ní hned uměla jezdit, než se dostanu k jiné otevřené transfúzní stanici, tahle krev už bude nenávratně zkažená a pro příjemce nebezpečná. Moje továrna musí vyrobit novou krev, ato počká.
Neznám, a taky chvála Bohu že neznám, v životě odpornější pocit, než vyhazovat do popelnice na směsný odpad (děti často trefně připisují háček nad druhé s) konzervu své vlastní krve. To chce opravdu hodně silný žaludek.
Já silný žaludek nemám. A tak jsem svou krev ze směšného odpadu zase vyhrabala a pohřbila ji (když nebyl nikdo na dohled) u babičky na zahradě, podobně jako rodiče kdysi důstojně pochovali našeho džungarského křečíka.
Nedávno jsem někomu darovala půl litru duše.
…………..
………
….
4 komentáře:
?! To bych asi potřebovala probrat nějak podrobněji... a otisknout v jednom nejmenovaném periodiku, možno? :o)
Ty jo, přeběhl mi mráz po zádech. Obzvlášť poslední věta je fakt síla. Dostalas mne.
Nedávno mi jedna "sestřička" zabouchla dveře před nosem. "Vždyť jsem ti to řikala dopředu, že ti nemůžu dát žádný záruky, prostě uzavírám svůj starej svět a tuhle pobočku...". A můj nos stál před těmi přibouchnutými dveřmi a několik týdnů se zdráhal uvěřit, že je tohle možný. A já bych si moc přál, aby si ta sestřička jednou přečetla tuhle povídku, až bude schopná jí pochopit a procítit, tak jako teď já. Má úcta autorce. Kdo umí tohle prožít a napsat je umělec.
Lavene, bude fér přidat doušku, že autorka zná příběh z obou stran skleněných dveří, nejprve z té "zlé", potom z té "dobré". A z každé strany by nejspíš vyzněl úplně jinak. Nejsme v černobílém světě.
Okomentovat