přímo hleď, hned teď jeď a žádný až pak.
(z písničky Lucie Vondráčkové Bránou zázraků)
Jako malá holčička jsem si přála umět krásně zpívat a tancovat a být hérečkou a spisovatelkou a diplomatkou a tak dále. Která malá holčička si takové věci nepřeje? Jako dítě si člověk může jenom tak chodit na všechny možné kroužky a ochutnávat svět. Jak jsem postupovala věkem a školským systémem, začala jsem se víc věnovat těm zájmům, které mi takzvaně šly, byla jsem v nich takzvaně úspěšná, rozuměj, podávala jsem nadprůměrné výkony a vyhrávala soutěže. (Což mělo ten smysl, že člověk postupoval do vyšších kol soutěží, dokud nepodal jen průměrný výkon, takže si mohl stejně připadat nedostatečný. Ať žije Hlava 22.) Nedávno mě vyděsilo, kolik mám ve složce různých dávných diplomů, osvědčení a certifikátů. Nemít i jiné památky, vypadá to skoro, jako bych dětství a pubertu prosoutěžila! Mnohé sny mi ale zůstaly smutně sedět na bidýlkách často právě v těch oblastech, ve kterých jsem byla takzvaně podprůměrná, anebo takzvaně jenom průměrná.
Jako dítě člověk může jenom tak chodit na všechny možné kroužky a… Stop. Opravdu jen jako dítě? Proč ne dospělý? OK, máme omezené množství času, energie, peněz, bla, bla, bla. V hloubi všichni víme, že na to, co si dáme v prioritách hodně vysoko, se zdroje najít prostě dají. Tento příspěvek je mou malou oslavou skutečnosti, že už skoro rok si v dospělosti jenom tak drze chodím na „kroužky“ sólového zpěvu a jazzového tance, navzdory tomu, jak pekelně jsem se styděla jít na první hodiny, protože si v těchto doménách nepřipadám takzvaně nadaná. Možná už tohle jaro si zaběhnu svůj první půlmaratón. A třeba dojde i na to hérectví v nějaké formě. Možná potkám nějaké milé ochotnické divadlo, nebo můžu začít znovu brát hodiny přednesu jako kdysi apod. A klidně ve čtyřiceti. Že je to trapné? Nakašlat. Umění být zdravě trapný je vlastně nedocenitelné. Potom mám v záloze kupříkladu studium finštiny, divadelní vědy a symbolické logiky na univerzitě třetího věku.
Máš svůj meč a luk a štít
a tvůj kůň se ptá: „Jsem já snad vzduch?“
Tam, kde ptáci krouží nad jeskyní, staň se sebou…
Dělat to, co nám prostě jenom působí radost, bez ohledu na výkony, mi přijde neuvěřitelně osvobozující a naplňující. Tak jaké sny si plníte vy, moji milí čtenáři?
5 komentářů:
To mášpravdu, že obecně jsme asi dost nastavení na "výkony", mě často přepadají výčitku, že nedělám dost to a ono, nevěnuju se tamtomu a nesplnila dalších X věcí. Já si tu občas doprávám cílené a zcela plnohodnotné poflakování :). Taky doooost dobrý.
Když má někdo koníček, kterej ho baví, nemůže to být podle mě trapný, i kdyby v něm byl sebehorší a upřímně řečeno nevěřím, že je to zrovna tvůj případ.
Trapný je, když ze sebe někdo dělá v daným oboru mistra světa a není tomu tak. Ale když to někdo dělá pro radost a netváří se, že to umí nejlíp, je to v pohodě.
Plním si sen o ovčí babičce s kolovrátkem a je to prima.
Evi: Mě by snít o kolovrátku snad nikdy ani nenapadlo. A to mě na snech právě fascinuje, že má každý svou unikátní sadu:-)
To je ale pěkný příspěvek! Já si rok chodila po výtvarně tvořivých kurzech a bylo to ohromně prima. A těším se, že až prtě trochu povyroste, přihlásím se na třeba keramiku. A až povyroste ještě víc, budem chodit do kroužků pro rodiče s dětmi. :)
Okomentovat